Bylo toho moc --> na muzejní noc

Schízaaaaa
Hustý, deprese, to není možný, úchvatný, děti, hnus, světlo, paráda, děs, magořina, smrt, dobrej vkus, růžová, koberec, záchod, šutr, optimismus, cesta, svatý Šebestián, Kristus, klam, pohřeb, slzy, kolo, zvuk, lev, Tahiti, barva, luk, Abrahám, kladivo a srp, white rabbit, the end…

Nějak podobně jsem se cítil, když jsem procházel Národní galerií a sbírkou moderního umění. Asi tomu dost dobře nerozumím. Co tím chtěl autor říci? Napadá mě u každé druhé věci. U některých obrazů bych vydržel meditovat hodinu. O jiných si říkám, že jsem je radši ani neměl vidět. Prázdnota na straně jedné a obrovská touha něco vyjádřit na té druhé. Veselí barev, abstraktnost vedoucí mysl člověka k úchvatným představám a hned vedle smutek šedého plátna, které nemá jinou zprávu než realitu smrti. Moderní umění je jako oheň a voda. Člověk, ale potřebuje k životu obojí. Docela ty lidi, kteří to vytvořili obdivuju. Ono to není jen tak, že prskly tři kýble s červenou barvou na prostěradlo a nazvali to "Teror v Chile". Za vším tím stojí konkrétní příběh konkrétního člověka. Když už nad tím kroutíme hlavou, tak aspoň s otevřenýma očima, abychom si všimli, zda se nějaký neodehrává právě vedle nás…

Barvy středověku
Proplést se z Náměstí Republiky k Anežskému klášteru je zábava. V bludišti úzkých staroměstských ulic, které lemují nejdražší a nejluxusnější bary, nabízejí své "exkluzivní zboží" pražští dealeři. Za zdí je v okamžiku vše venkovní zapomenuto a já si představuji, jak tu běhala před staletími Anežka. Z kostela na kapitulu, z kapituly do refektáře, z refektáře zpátky do kostela. A tam rozjímala před oltářem a při tom hleděla možná na některý z obrazů, dnes vystavených v areálu kláštera. Člověk by neřekl, jak ta gotika byla barevná. Realistická v zobrazení člověka. Obrazu utrpení věříte, ale podobně i ztvárněné radosti. Kam se hrabe přeslazené baroko se svou "zbožností" v umění. Tady mají obrazy apoštolů, jak se při poslední večeři lehce usmívají a září jim jiskry v očích.

Pod Davidovo hvězdou
Tradičně poslední zastávkou muzejní expedice bývá židovské město. Letos byla fronta před Klasovou synagogou  hrozivá, ale utekla celkem rychle. Vždycky uvnitř se spolužáky z teologie machrujeme a tlačíme se k vitrínám, kde louskáme vystavené tóry. Teda snažíme se o to… Ti Židé, co tam provázejí pak mají pokaždé radost z našeho pokyvování hlavou, že my všechno o Purímu přece už víme a nejsou tak nervózní. Expozice, o židovských svátcích byla perfektní. Vidět a poznat část z tradic a zvyků lidí, kteří stále žijí vedle nás, i když v malém počtu, je poučné. Kde se totiž člověk začne zajímat o odlišnou kulturu toho druhého, tam je naděje, že v něm zahlédne svého bratra (sestru) a vznikne přátelství.

p.s. Muzejní noc je skvělá nejen proto, že je zadarmo, ale především, že se dá vidět ranec zajímavých věcí a taky se trochu vzdělat. A čím víc se budeme vzdělávat, tím spíš možná dokážeme pochopit toho druhého a přijmout ho takového, jaký je…

A ještě, jak vždycky říká můj tatínek: "Uč se vole, blbejch je na světě dost…"